MOP

Proč právě Leonardo?

Leonardo da Vinci byl renesanční, všestranně nadaný člověk. Dodnes zůstává zahalen tajemstvím a vymyká se všem jednoznačným klasifikacím.

Náš kolektiv se pravidelně schází již od září 2002 v DDM Luna Příbor. Věnujeme se převážně keramické tvorbě. Pro několik z nás, už není keramika jen zdrojem zábavy, ale stává se seberealizací a neodmyslitelnou součástí našeho života. Prostřednictvím kusu hlíny, kterou se snažíme zpracovat do nějakého výrobku, děláme radost sami sobě a někdy určitě i těm, které obdarujeme.

Protože pracujeme s přírodními materiály, (hlína, listy, větvičky, kamínky apod.) a inspiraci čerpáme převážně zase v přírodě, často vedeme diskuse na toto téma.

Ekocentrum RS ČSOP v Novém Jičíně se dlouhodobě stará o pozemek v Klokočově tak, aby byl zachován jako sad vysokokmenných odrůd. Máme v plánu doplnit nové výsadby podnoží a naroubovat na ně tradiční místní odrůdy.

Do tohoto záměru se náš nový oddíl s chutí zapojil. V dubnu jsme vysázeli 40 ovocných stromů. Tím jsem podpořili krajinný ráz významného krajinného prvku.Vzniklo znovu vymezení parcely (osázená mez), která přispěje k prostupnosti krajiny a podpoří biodiverzitu lokality. Pomohli i dobrovolníci z Ekocentra a o.s. ŽIVOT 21. Děti i dospělí měli možnost naučit se jak se sází a ošetřují stromy. O lokalitu v Klokočově budeme i nadále pečovat.

Leonardo da Vinci 1452 – 1519

Studujeme-li životní příběh Leonarda da Vinci, zdá se nám, že objevujeme ne jednu, nýbrž několik biografií. Byl to doopravdy renesanční, všestranně nadaný člověk. Dodnes zůstává zahalen tajemstvím a vymyká se všem jednoznačným klasifikacím.

Narodil se 15. dubna 1452 nedaleko Florencie v malé vesničce – Vinci. Byl nemanželským synem místního notáře Piera Antonia da Vinci a jisté Catariny, o níž toho mnoho nevíme. Když si ho otec od matky vzal, byly mu tři roky.

Leonardův vztah k přírodě:

„Vždy pozorný pokud jde o přírodu, bezustání hledající znamení, nikdy nenapodobující sebe sama, nejsvětlejší ze všech mistrů, ale současně i ten nejnaivnější.“
Eugene Delacroix, 1860

Umělec má cit pro sílu života, jež se projevuje i v těch nejmenších částečkách přírody, která nás obklopuje; v kapce vody či stéblu trávy. Podle jeho názoru není příroda sama o sobě bezvládnou materií. Díky životu a jeho neustálé evoluci se jedná dynamický fenomén. Proto je také Leonardo usiluje o to, aby ve svém umění zachytil energii, která v přírodě je. Příroda a fenomén života jsou dvě z jeho velkých vášní. Fascinuje ho lidské tělo, o čemž svědčí jeho četné kresby s anatomickou tematikou. V této oblasti Leonardo da Vinci zavádí jako novinku nejen obraz člověka v pohybu, ale také studie vnitřní stavby lidského těla, realizované s takřka vědeckou přesností.

Leonardo da Vinci se neustále ptá na postavení člověka ve světě. Zdá se, že jednu z možných odpovědí malíř vyjádřil nezaměnitelným úsměvem Mony Lisy, úsměvem, jenž je znamením vědomí sebe sama plného ironie, „já“, které pochopilo smrtelný charakter své existence, vepsaný do nekonečného koloběhu přírody. Z tváře Mony Lisy vyzařuje moudrost založená na paradoxu, plná poklidné elegance, avšak nezbavená znepokojení. Nejedná se o úsměv zářivý, nýbrž jemný, sotva viditelný, jakoby přerušení. Jak poznamenal německý filozof Karl Jaspers /1883 – 1969), Cioconda „zmírňuje napětí“ mezi člověkem a přírodou, časem a smrtí, životem a rozkladem. Její tvář je známá po celém světě a přes to si zachovala své tajemství, svoji neproniknutelnou záhadnost, která zahaluje celý tento obraz jako hustá mlha podzimní krajinu. Není totiž vůbec důležité, koho vlastně Leonardo portrétoval a není také podstatné, zda krajina, jež se za ní rozkládá, je Toskánsko, Lombardie či zcela nereálná scenérie, kterou si malíř vymyslel. Nejzajímavějším problémem je odhalení vztahu, jenž k sobě poutá postavu nacházející se v popředí a příroda, jíž vidíme za ní.

„Hlína je vzácný materiál. Dává vznik životu. Málokdo si uvědomí, že na ní závisí náš blahobyt. Minulá stolení si uvědomovala naši přímou závislost na půdě. Nazývali ji matkou všeho živého. V člověku navzdory betonu, asfaltu a hygienické hysterii je až pudový vztah k půdě, stálý objevitelský přístup k věcem se kterými se střetává, chuť ničit, měnit, hníst a vytvářet. Dítě je nadané nesmírnou energií, vnímavé a nasávající vše, co je kolem něho a co se kolem něho děje. Musí nás pojmout lítost nad tím až kasárenským způsobem života našich dětí a nevěřím že by se to neodrazilo v jejich dalším pojímání života. Iluzivní televizní obraz nemůže nahradit vlastní čichovou, hmatovou zkušenost, vnímanou smysly a celým povrchem těla. Na jedné straně přehnaná čistota a na straně druhé jsou ulice vlastně prašný prostor plný exhalací. Nová generace se bojí umazat se. Tento pocit štítivosti k činnostem však dětem není daný. Ten v nich postupně pěstujeme.“
Marie Adamcová, Keramika pro malé a velké